A máme tady velikonoční prodloužený víkend, počasí vypadá slibně a my přemýšlíme jak volno využít. Už v týdnu jsme si říkali, že by nebylo špatné zavítat na ledovec Columbia Ice Fields, který je v národním parku Jasper. V pátek jsem koukla na internet, kde říkali, že 10.4. začíná sezóna, což je super a my můžeme hned vyrazit.
Páteční odpoledne bylo v Okotoksu nádherně, slunečný teplý jarní den a my sedáme do auta a míříme si to k Rockies (rozuměj Skalisté hory). Po dvou hodinách jsme minuli Banff, koukáme na informační ceduli a ta hlásí dalších 50 km do Lake Louis a potom ještě skoro 140 na Ice Fields. V jeden okamžik padl i nápad (Tomášův dost hloupý nápad …já se přiznávám.. T.) jet až do Jasperu, ale to by bylo ještě dalších 100 km za Ice Fields, takže v rámci víkendu byl tento nápad zamítnut. Pravda je, že v mapě vypadá všechno blízko, ale tady ty vzdálenosti jsou veliké a cesta potom neubývá. ViaMichelin trip planner bychom asi neměli podceňovat. 
IceField Parkway je nádherná silnice lesnatým údolím skrz parky Banff a Jasper lemovaná horami s ledovci. Konečně jsme zažili pocit pravé Kanady jak jsme si jí představovali. V 9:30 večer bylo stále světlo, takže času na koukání bylo dost. A asi 10km za Lake Luis jsme definitivně na dalších 150 km až k ledovci ztratili signál na telefonech a rádio v autě hlásilo že nenašlo ani vlnku v éteru. Co 40 kilometrů jsme potkali nějaké opozdilé auto, tak jsme tam nebyli úplně sami.
Pokud si myslíte, že jsme dorazili na místo a ubytovali se v hotelu, tak to úplně ne. My jsme cestu pojali dobrodružně a rozhodli se nocovat v našem „pojízdném hotelu“ a vyzkoušet nově zakoupené spacáky. IceFields jsou ve výšce 2200m, v noci mrzlo, odhadem mohlo být -6C s větrem tak -10C a ráno sněžilo, ale Chevrolet apartmán svůj účel splnil skvěle a osvědčil se jako prostorné a pohodlné vozítko/hotýlek. Spacáky byly taky v pohodě …. ale oba jsme se shodli, že vedro nám úplně nebylo … prostě jsme nezmrzli a přežili jsme.
S počasím v sobotu jsme měli pech. Bylo zataženo, trochu větrno chvílemi sněžilo a nebylo nic vidět. No, co … jsme tady, a to počasí prostě není na objednávku, takže kupujeme lístky za moooooc dolarů (zase nemilý moment překvapení, páč na internetu měli levnější ceny) na cestu speciálním velkým LedoBusem který nás vyveze doprostřed ledovcového splazu Athabasca.
Náš průvodce se jmenoval Dave May a LedoBus „IceField Explorer“ už řídí 15 sezónu. Když není sezóna, tak je řidič autobusu u Vancouveru. Jelikož jsme byli jeho jediní turisté na palubě a měli jsme celý ten ohromný truck pro sebe, dostalo se nám více pozornosti, klidu a zadostiučinění nad tou zaplacenou sumou a výlet jsme si začali užívat.
Dozvěděli jsme se že LedoBus má nádrž na 600 litrů a stovku sežere za jeden den (odhadem má jeden výlet délku 600metrů a jede to tak 8x denně). Má pohon na všech 6 kol a jede max. 18km za hodinu. Výrobce firma FOREMOST je z Calgary a dělá speciální vozítka pro extremní podmínky – arktické oblasti, těžební průmysl a pod.
Ledovec Athabasca, po kterém se procházíme, je součástí ledovce Columbia IceField který určuje trojité rozvodí (Triple Divine). Což znamená, že voda ze západní části teče do Tichého oceánu, ze severu do Severního ledového oceánu a ze jihovýchodu do Atlantiku. Chodit po ledovci je v celku nebezpečné, protože pod sněhem jsou schované praskliny hluboké až 30 metrů ……. asi toho bylo více, ale především venku foukalo a sněžilo a mrzlo….prostě na fotky klikněte ZDE.
Na to všechno nevlídné počasí jsme měli štěstí, když jsme slyšeli a viděli jak se odlomil a o 500metrů zřítil pořádný kus jednoho z bočních ledovců. To prý není k vidění každý den. Koukněte na VIDEA.
Martina
Už nevím jak jsem dostal ten „nápad“, že jsem nikdy nejel na Oslu. Protože v Okotoksu jsou zaparkováni hned dva: jeden „regular size“ jménem Shrek a jeden „short version“ jménem Carter. Zmínil jsem se panu domácímu, že by mě zajímalo, jestli osel opravdu jde za mrkví na provázku, a že bych to chtěl vyzkoušet. Protože Andraisovic svoje zvířata opravdu milují a Sandra se o ně pečlivě stará, čekal jsem odpověď typu „to jsi se zbláznil“, a tak mě trochu překvapilo, když se Larry začal chechtat, že až to teda půjdu zkusit tak ať dám vědět, že si vezme kameru. Sandra je také pro každou špatnost, a tak mi ještě pomohla na oslíka připevnit řízení – tedy uzdu.
. No po téhle zkušenosti jsem ještě dostal šanci vyzkoušet živější model a sedl bez nijaké přípravy poprvé v životě na koně. Tedy, za bujarého veselí domácích kovbojů, kteří komentovali moje jezdecké kvality jsem malinko, ale úplně malinko drcnul Rebela patami do boků a pak už se jen začal modlit … ta věc se rozběhla a nechtěla zastavit. Tak jsem seděl v sedle, svíral kolena a čekal jestli zničehonic zarazí u ohrady a já půjdu přes řídítka, nebo si troufnu zatáhnou za uzdu a postavím ho na zadní a sebe pošlu přes zadek k zemi ….. dobře to dopadlo, přežil jsem a píšu tyto řádky. Fotky ZDE a v pohybu hledejte VIDEO.
. 
Poslední události 