Feeds:
Příspěvky
Komentáře

FOTKY

 

Tak to po roce přišlo zase, a tentokrát velmi kulaté. Calgarské Stampede oslavilo 100 let. Pro ty co by náhodou nevěděli o co jde , tak Calgary Stampede and Exhibition je největší rodeo festival spojený se zemědělským veletrhem a dalšími společensko zábavnými akcemi.  Trvá 10 dnů v červenci a většinou se na něj sjede do města okolo milionu návštěvníků. Kdo by se chtěl dozvědět více, ZDE JE ODKAZ na starší blog, ve kterém jsem se docela rozepsal o čem to je. Pro nás to byl již třetí ročník. Protože se toho na téhle akci zase tak moc nemění, neprožíváme to už jako na poprvé. Na Stampede rádi zajdeme, protože se vždycky najde něco nového, na co se dá podívat, máme rádi zvířátka a nikdy si nenecháme ujít galerii westernového umění. Stampede vždy přichází spolu s návaly prvních veder, a k tomu připočteno neuvěřitelné množství lidí = nedýchatelná atmosféra.  Dost lidí překvapilo, že se tam Martina vypravila i se svým břichem a nemohli uvěřit že je jen 3 týdny do termínu. Každopádně jsme vydrželi skoro celý den, podívali se na mistrovství světa v kování koní, mrkli na zvířátka, na obrazy, poslechli trochu country muziky a utekli domů.

Reklamy

Ribbon Lake

16.6.

FOTKY

Martina se zakulatila do té míry, že už nestála ani o  dlouhé cesty autem, a tak jsem si vzal propustku, a s mládeží ve složení Míra, Verča a Adam jsme si naplánovali celodenní výlet k jezeru Ribbon Lake. Předjaří v Rockies je pro tůůristy obdobím netrpělivého utrpení. Ve městě už se  chodí v kraťasech a všechno kvete, v údolích je teplo, potoky hučí a louky se zelenají. Příroda prostě říká …. zvedni zadek, nasaď pohory a vyraž ! Volání divočiny je bohužel v krutém protikladu s řečí Trail reportu – tedy informacemi o stavu stezek …. a ty říkají …. mudy conditions (bláto), 50 to 200cm of snow (nahoře jsou závěje), closed due wildlife season (horské kozy se potřebují množit) … atd, atd. Člověk si podle průvodců a map vyhlédne spoustu zajímavých tras, kam by se vypravil a pak je zase postupně seškrtá protože zima stále drží vládu nad vyššími polohami. Nakonec jsme to riskli a vypravili se na Ribbon Lake s tím, že půjdeme tak daleko dokud nás nezastaví sníh. Cesta začíná od Kananaskis Village a vede lesnatým údolím podél potoka Ribbon Lake. Dobře se tam povídá, takže jsme jí víceméně prokecali a užívali si čerstvého vzduchu. Ke konci téhle snazší pasáže bez převýšení jsme došli do kempu Ribbon Falls, kde nás zaujalo designérská ztvárnění sklolaminátové kadibudky tak odhadem ze 70-80 let. Nevím kdo a kde se nechal inspirovat – asi vedlejší produkt Kanadského kosmického výzkumu, nebo do toho kecal H. Wolowitz. U vodopádu, který je docela pěkný a vysoký (což se mi na fotce nepodařilo zachytit a vypadá jak mlýnský náhon), jsme si dali svačinu a pustili se do seriózního výšlapu přes údolní schod, jak tomu říkám. Chvilku jsme se jen drápali do kopce, až jsme došli pod skálu ze které vysely řetězy. Zrovna z nich nějaká dvojce spadla … teda oni nespadli doslova, ale slezli, a řekli nám, že k jezeru se dá dojít i když kolem je ještě dost sněhu. Tak jsme se pověsili a začali šplhat. Marmotovi co nás chvilku pozoroval to asi přišlo nudné a zmizel do nory, než se dívat na dvounožce jak se trápí. Všichni jsme se  bez úrazu vyškrábali nahoru a pokračovali. Netrvalo to dlouho a došli jsme k prvnímu sněhu. Nic co by nás překvapilo, jen že jsme šli v kraťasech a bez návleků, takže každé proboření sebou přineslo zastuzení v ponožkách. Každopádně se dalo jít, tak jsme se postupně propracovali až k jezeru. Trochu tam foukalo a bylo zataženo. Jezero ještě pořád z poloviny zamrzlé. Najedli jsme se a šli se podívat zblízka na ledové kry. Část výpravy se rozhodla že je potřeba využít sněhu dokud neroztál a pustili se dlouhodobé sněhové bitvy, která s větší či menší prudkostí přetrvávala celou cestu kolem jezera. Přesto že místy leželo stále kolem 1,5 metru sněhu, rozhodli jsme se ho obejít. U jeho zadního cípu, jsme zhodnotili že v takových závějích nemá cenu pokračovat a vydali se na cestu zpátky.  Cestou dolů jsme ještě našli kouzelné místo u potoka nad vodopádem, odkud byl krásný výhled na celé údolí kterým jsme prošli. Pak už nás čekala jen stejná cesta dolů. Obrátili jsme to ve správnou chvíli, protože když jsme se vrátili k autu, nahoře v horách to vypadalo že se tam „čerti žení“.

Tomáš fotky ZDE

Verča víc a lepší fotky ZDE

3.6.

FOTKY

Verča s Adamem se chtěli drápat na kopce, a na víkend bylo slibné počasí, takže jsme se všichni vypravili na sobotu do oblasti Little Elbow v Kananaskis k modrému jezírku Forgetmenot Pond. Mládež vyrazila zdolávat Nihahi Ridge a my jsme si mezitím užili snadnou procházku podél řeky Elbow. Na odpoledne jsme si zabrali jedno místo s ohništěm u jezírka a připravili BBQ. Upekli jsme brambory s cibulí a vepřové kotlety. Cestou zpátky do města jsme ještě udělali krátkou zastávku i vodopádů Elbow Falls a jeli přecpaní zpátky domů.

21.5.

FOTKY

Ano, ano, úroveň a délka našich cestovatelských blogů slábne. Je to ostuda, ale to se tak člověku v životě stane, že se dostane do období očekávání ….. potomka ….. a to nějak samovolně utlumí cestovní aktivitu. Tahat batoh na zádech dá dost námahy. Tahat dva batohy na zádech i na břiše je prý ještě horší. Já nevím, jen se snažím poslouchat co mi říká Martina. Takže naše předjaří, jaro a léto, tento rok probíhalo ve znamení procházek a krátkých výletů na stará místa, a o tom se moc vzrušujícího napsat nedá. V květnu se naše Calgarská – česká mini komunita rozrostla na 6 lidí, a s odcházející zimou nás to táhlo na hory. Tak jsme se jeden den posbírali a vyjeli do Johnston Canyonu ve složení Tomáš, Martina, Verča, Adam, druhá Martina a Míra. Konečně jsme ocenili minivan, protože jsme se tam naskládali všichni.  Asi nejsilnější moment výletu pro mě byl, když jsme dojeli na parkoviště a já vyběhl k tomu jedinému záchodu co tam stál a ten byl naštěstí volný. Nevím co na tom ostatním připadalo k smíchu – taková situace je vážná věc. Nic víc napínavého se nestalo. Den jsme strávili na procházce podél potoka a vodopádů. S Marťou v šestém měsíci jsme se spokojili s polovinou trasy k velkému vodopádu. Zbytek si to vyšlápl ještě o kus dál. Na cestě domů jsme se zastavili v Banffu. Míra si potřeboval doplnit energii jahodovým „shakem“. Pak jsme se ještě zajeli podívat k jezeru Minnewanka a udělali další kratší procházku k Stewart kaňonu.

Fotky Tomáš TADY

Fotky Verča TADY

8.4.

FOTKY

No moc toho tady nenapíšu. Jen, že se k Martině v práci připojili dva kolegové z Prahy, Mirek a další Martina, a tak jsme se jednoho slunečného dubnového dne rozhodli zajet do Lake Louise na běžky. Počasí se opravdu vyvedlo, byla sranda a nikdo se nepolámal.

Pár dalších fotek najdete tady:

Od Martiny

 

Zimní Waterton

17.2. – 20. 2.

 FOTKY

Potřebovali jsme se trochu vyvětrat, a tak přišlo na organizování prodlouženého zimního víkendu na sněhu.  A nastala tradiční otázka – Kam? Vzpomněli jsme si trochu pozdě, a nepodařilo se nám zarezervovat útulnou chatku jako před dvěmi lety. Tentokrát jsme se museli porozhlédnout jinde. Ani to nevadilo, rádi poznáme nová místa a podmínky byly celkem jednoduché – aby tam byl sníh, aby se tam dalo na běžky a sněžnice, a aby tam byl klid. Zvažovali jsme lyžařské rezorty v B.C., ale nakonec jsem se rozhodl, že zkusíme jak v zimě vypadá Waterton.

Národní park Waterton Lakes jsme navštívili jenom jednou v létě 2009 a pamatovali jsme si ho jako velmi živé místo se spoustou turistů, velikánské jezero, tenkrát bylo horko a v noci nás tam přepadly kroupy. Centrem parku je vesnice, nebo městečko Waterton Village, kde to v létě žilo. Tenhle horský park je oblíbený hlavně v létě, protože tam není žádné lyžařské centrum a možnost zimních sportů je omezená, trochu běžky, trochu chodit a možná tak nějaká ta sáňkovačka. Nám to vyhovovalo – říkal jsem si, takové místo, kam jezdí za klidem důchodci a rodinky. Prostě klídek. Jako vždy jsem se neobtěžoval zjišťovat detaily a byl spokojený že se nám podařilo zamluvit poslední volný pokoj na vybraný termín.

Jojo klídek – kdybych tušil že ve Watertonu je v zimě až ledově smrtelný klid. Martina se snažila nějak připravit a přemluvit mě, abychom si nakoupili alespoň  trochu jídla. Odbyl jsem jí mávnutím ruky. V létě tam bylo živo, spousta obchůdků, občerstvení, a že nic neřeším, a co nám bude chybět tak že s jistotou koupíme na místě – jedu se flákat a ne stresovat s nákupem. No dobrá.

Waterton je  v jižním rohu Alberty,  a sousedí s B.C. a Montanou US. Jede se tam z Calgary asi tři hodinky a poslední větší osídlení je cca 60km před Watertonem městěčko Pincher Creek. Ještě když jsme jím projížděli, Martina znovu naznačila, že bychom se mohli stavit něco koupit, když je to cestou. Néé nestavíme, škoda času, jedeme. Celou cestu na prériích to vypadalo s počasím slibně, teplo, slunečno a modrá obloha. Jak jsme přejeli Pincher Creek a přiblížili s k horám, začalo ledově fičet a viděli jsme jen mraky nad horami, hnusně a nevlídno. Pěkné vyhlídky.  A pak přišlo probuzení. První kde jsme se chtěli zastavit bylo návštěvnické centrum, které nás přivítalo cedulí „Otevřeno pouze v letní sezoně“. Aha, dobře. Tak jsme pokračovali do vesnice a začalo mi docházet, že tohle místo žije opravdu jen v létě. Tady všechno zamrzlo. Všechno zavřené, domy zapadané sněhem, zavřené okenice, nebo okna prostě zatlučené překližkou a po ulicích se proháněli pouze sněžné výry a stáda srnek. Tak trochu jsem si připadal jak v nějakém filmu „Země po jaderné katastrofě“. Vážně totální mrtvo. Jediné místo kde bylo pár aut bylo parkoviště našeho hotelu (lodge), kde nám recepční všechno vysvětlila. Přes zimu fungují v celém městečku pouze dva hotely a jedna restaurace. Vše ostatní pouze přes léto.  Nevezli jsme nic moc k jídlu ani k pití a závislost na lehce předražené restauraci se mi nezamlouvala.  Moje nálada padla do úrovně permanentního nadávání – všechno bylo špatně. Nakonec jsem souhlasil s Martinou že počasí je tak špatné, že stejně nemůžeme nic moc dělat a vrátíme se nakoupit „pouze“ těch 60 kilometrů do Pincher Creek. Na půl cesty byl nějaký krámek který si říkal General Store. Doufali jsme, že nás zachrání, ale při pohledu na regály se zbožím jsme zjistili, že jejich sortiment zachrání pouze kuřáka, alkoholika se závislostí na Mars a Snickers tyčinkách. Takže nakonec jsme strávili den na nákupu. Jedné co z toho bylo pozitivního byl moos (los), ktrý nám cestou křižival silnici. A na toho je vždycky pěkný pohled.

Přes noc se počasí zázračně umoudřilo, tak jak to umí jen na hranici mezi jížní B.C. a Albertou. Já tomu neříkám jen hranice provincií, ale také meteorologická hranice. To co platí na jedné straně kopce, neplatí pět kilometrů na straně druhé. Ráno jsme si půjčili běžky a vyrazili z Waterton Village po Akamina Parkway k hornímu Cameron lake. Sluníčko svítilo a stopa byla protažená. Tak jsme si užívali nenáročnou trasu která vedla také přes zamrzlé a do hladka zasněžené Cameron lake. Není nic pěknějšího než jet na běžkách po větrem vyrovnané hladině jezera. Jen jsem měl chvilku strach, protože velké jezero Waterton nebylo úplně promrzlé, a tak jsem si nebyl jistý kolik je pod námi vlastně ledu. Náhodou jsme se v polovině míjeli s dvěma záchranáři, co byli okouknout laviny v okolí, a ti nás ujistili, že ledu je pod námi dost. Objeli jsme okruh a trochu litovali, že není trochu delší při tak ideálních podmínkách. Zastavili jsme se na oběd a kus řeči ve vytápěném přístřešku, a přemýšleli co podnikneme odpoledne, protože nám stále zbývalo dost světla i sil. Nakonec jsme se rozhodli vyměnit běžky za sněžnice, a ještě jsme zvládli krátký výlet k jezeru Crandell Lake. Ten den se prostě vydařil.

Druhý den ráno počasí zase obrátilo a vrátil se silný ledový vítr. Takže se nedalo nic moc dělat. V okamžiku, kdy trochu polevilo jsme se šli alespoň projít po městečku. Potkali jsme na ulicích asi stejný poměr lidí a srnek. Zašli jsme se podívat na břeh velkého jezera (Upper Waterton Lake), ale vítr se po něm hnal s takovou silou, že se to nedalo vydržet a rychle jsme se vrátil zpátky do tepla. Protože zrovna začínal takový malý zimní festival, byla večer živá hudba, tak jsme si zašli na chvilku poslechnout a šli spát.

V neděli  počasí nevypadalo o moc lépe, ale řekli jsme si že to ještě neodpískáme a zkusili znovu vyjet trochu výše do hor. Nejdříve jsme si dali malý výšlap k zamrzlému vodopádu. Nevedla tam žádná oficiální cesta, a tak jsme se pokoušeli škrábat se sněžnicemi svahem dokud to šlo. Stále bylo moc brzo se otočit a jet domů, tak jsme si řekli, že ještě zkusíme jednu cestu a vypravili se na sněžnicích podle potoka Cameron Creek. Díky festivalu nás na konci čekal hrnek s horkou čokoládou ve vytopeném přístřešku, tak to bylo docela příjemné. Vrátili jsme se k autu, zhodnotili, že vzhledem k počasí jsme zvládli co se dalo a vydali se na cestu domů. No a co myslíte? Jen jsme vyjeli z hor zpátky do prérie, na obloze ani mrak a svítilo sluníčko. Ne nadarmo se říká, že Waterton má své vlastní počasí.

 Tady jsou FOTKY

17.12.

 FOTKY TADY

Když zima definitivně převzala vládu na horách, zabalili jsme se a jeli vyzkoušet naší fungl novou zábavu – sněžnice. Nikdy jsme na sněžnicích nestáli – takže nulová zkušenost. Proto jsme si pár týdnů zpátky zašli do obchodu, a nechali si od trpělivého prodavače vysvětlit všechno okolo sněžnic. Že délka a velikost sněžnice záleží na váze jakou mají nést, a také na hloubce sněhu v jakém chceme chodit, jak funguje který typ při stoupání a klesání, které vázání jak drží, jaké boty se do sněžnic hodí, a tak dále a tak dále. Jako vždy, co začalo dávno v historii  jako nezbytnost pro všechny co chtěli přežít na severu, stalo se celou vědou v dnešních dnech. Když jsme si ujasnili co vlastně chceme, strávili jsme chvilku v obchodě a vybírali z nepřeberného množství typů, které se v Calgary dají koupit a nakonec vybrali ty naše.

Pak už nezbývalo nic jiného než počkat na pěkné počasí a vyjet sněžnice odzkoušet.  To se nakonec uskutečnilo při krátkém výletu kolem jezírka Mud Lake kdesi v Kananaskis. A naše první pocity – se sněžnicemi se dá opravdu bez problémů a docela pohodlně dojít i v hlubokém sněhu tam, kde by člověk v botách  neudělal ani pár kroků. Ale nezkoušejte v nich jít ani pár kroků pozpátku – to nefunguje. Jinak super.  Jak nám to šlo je ke shlédnutí TADY.