23.9. – 2. 10.
FOTKY MAUI
Dalo by se říct dovolená
Jsem si dal zase načas něco sepsat. Ale tentokrát je to zaručeně z jiného soudku. Zamířili jsme si udělat krátké prázdniny v tropech a poslední zářijový víkend odletěli na Maui – jeden z ostrovů Havajského souostroví.
Letmé osvěžení zeměpisu. Havajské souostroví leží uprostřed Pacifiku, je součástí USA, je sopečného původu a vulkanická činnost je stále aktivní. Sestává z pěti větších ostrovů a několika malých kolem. Nejznámější je Oahu s hlavním městem Honolulu a Pearl Harborem. Největší je východní ostrov Hawaii, podle kterého se celé souostroví jmenuje. Tam nikde jsme ovšem nebyli, protože nás jako vždy tlačil čas a tak jsme doletěli a zůstali na Maui. Tenhle ostrov má co nabídnout, a dostatečně nás zaměstnal na celý týden.
Maui je ostrov, cca 80 na40 km. Ve skutečnosti je špičkou9 kilometrůvysokého podmořského vulkánu. Nad hladinu ho vykukují pěkné3 kilometrysopky Heleakala. Na svojí rozlohu má tak Maui docela slušné převýšení 0 – 3.000m. Přesto by to člověk při pohledu z moře skoro neřekl. Reliéf ostrova úplně strmě nepůsobí. O Maui se říká, že je ze všech ostrovů nejklidnější (co se týká turistů a ruchu). Nevíme to jistě, protože ostatní ostrovy jsme nenavštívili, ale životní styl tam plyne takovým klidným přímořským zemědělským tempem. Místní, které neživí aktivity spojené s turistickým ruchem, většinou farmaří. Cukrová třtina, ananasy, cokoli z kokosu a tropických plodin. Na východní straně ostrova jsou i farmy na produkci hovězího. Klima ostrova je tropické a celkem stálé – hodně sluníčka, hodně teplo. Co je zajímavé, je razantní rozdíl řekněme suché a mokré strany ostrova. Když říkám razantní myslím, razantní. Na severní straně prší prakticky pořád. Je tam zelený deštný prales. Jižní strana je suchá a vyprahlá a docela podobná středomořskému klimatu – na téhle straně je také většina turistických resortů a pláží na povalování. Když si celý ostrov představíte jako jednu velikánskou sopku, tak na jednom úbočí spadne ročně cca10 cmsrážek, a na druhé straně kopce 1000cm – trochu rozdíl že.
Teď bych se trochu zmínil o tom, jak jsem si upravil názor na Havaj. Původní představy o předraženém ostrově uprostřed Pacifiku, kde tráví dovolenou bohatí z celého světa v luxusních hotelích a na jachtách, vzala za své. Řekl bych, co je pro Čechy Chorvatsko, nebo pro Evropu středomoří, to je pro Severní Ameriku Havaj. Prázdninové ostrovy, kam se jezdí na dovolenou, za teplem, k moři. Cenově je to tam jen o trošku dražší než zbytek US, a to jen díky tomu že se musí věci dovážet. Jak jsme se tak bavili s lidmi, důvody proč Havaj jsou dost jasné – pro ty co bydlí ve středozemí kontinentu je to moře vody místo „moře písku“. Kanaďané se tam létají ohřát a přetrhnout dlouhé zimy. Ale proč létá na Havaj někdo kdo žije třeba v Los Angeles? Jednoduše proto, že na Havaji není takový blázinec. Tím nechci říct, že by se na Maui nenašli hotely nejdražších řetězců a pár lodí, ale na koho narazíte nejvíce jsou běžní lidé všech generací na dovolené, a důchodci kteří se buď na trvalo přesídlili za teplem, nebo pracovali dost na to aby si mohli zaletět. Maui je tropická pohoda – prostě Havaj.
A teď pár příběhů co mi uvízly.
Jak jsme letěli tam.
Odlétali jsme v 6 ráno z Calgary a naše finální destinace bylo letiště hlavního města Maui, Kahului. Měl bych podotknout, že jsem ani po probuzení neměl tuchu kam přesně letíme, kde budeme bydlet a co tam budeme dělat. Takové věci vymýšlí a organizuje Marťa. Já řeším věci bezpečnosti, přežití a podobně (balím KPZetku, importovaný Endiaron atd). Cestou na letiště jsem dostal itinerář, letenky a začal na to koukat. Ve snaze ušetřit jsme dvakrát přestupovali. Nejdříve ve Vancouveru, potom v Los Angeles. Všechno v pohodě až na přestup v LA. Tamní letiště je bord…. Doletíte na jeden terminál a pokračujete z jiného. Což je dost běžné – jenže na tom kde skončíte nejsou informace ani ta cedule co Vám poví kam dál. Když jsme pochopili systém, že si musíme najít jiný terminál, hledali jsme jak se tam dostat. Jeden uniformovaný vrátný nás poslal pěšky, druhý autobusem – autobus jsme nenašli, ale k chodníku pro pěší už to zpátky nešlo – tak znovu bus – na asi 500metrů! No jo, US tady se pěšky nechodí. Další bezpečnostní kontrola a pak terminál v přestavbě. Jen jsem čekal kdy mi na hlavu spadne traverza. Jedinou známkou že jsem správně byl chumel havajských košil a letních šatů dalších „účastníků zájezdu“ co se houfovali v jednom zaprášeném, vydýchaném rohu. Mysleli jsme, že se při přestupu najíme, ale na tom staveništi fungoval jen jeden fast food – předražený, natřískaný. Tak jsme čekali, a říkali si, že letíme na dovolenou a není třeba se rozčilovat – a pořád jsem si četl slogany do kterých zabalili každé lešení – „Buďte trpěliví – až to dostavíme bude to lepší“. No nevím – za mě říkám slušně LAX = disorganized disorder.
Na letiště v Kahului jsme vyzvedli auto a zamířili do apartmentu v resortu Kamaole Sands v Kihei. Cestou jsme úplnou náhodou narazili na Havajský fast food L&L Drive Inn. Tam jsem si spravil náladu z cesty výborným jídlem, než mi jí ta miloučká Havajanka zase zkazila poznámkou ať nejím ten vrchní banánový list ve kterém je zabalené maso. Kdo to má tušit chmm. Apartment jsme si pronajali přímo od vlastníků, přes www.vrbo.com. Ubytování bylo milé překvapení. Typický havajský plážový komplex s palmami, bazénem, vířivkou a grily, plně vybavený se zařízenou kuchyní, sedačkami, ručníky, surf bordy k použití …. opravdu super. Konečně jsem si připadali jednou jako na dovolené. Žádný stan a vaření večeře v rendlíku za svitu čelovky. Rychle se setmělo, tak jsem pozdravili oceán přes ulici, sedli na terasu a načali víno.
Druhý den vezmu zkrátka. Takový seznamovací. Ráno jsme se nechali pozvat na setkání s delegátkou společnosti Expedia – cestovka co nabízí vybrané (a dobré) aktivity. Co se dá na Maui dělat a zažít. Něco jsem si vzali, a něco se mi nelíbilo a tak jsme se i pohádali. Taková normálka. Vyjasnili jsme si plány a sepsali rozvrh co a kdy – což byl první krok k tomu, že lenivá dovolená se zvrhla do našeho standardu „stihni co se dá“. Prolítli jsme apartmán a naházeli do auta všechno, a pro všechny případy – od surfu po pohory, a vyjeli se podívat na lávové pole v La Perouse Bay. Maui je opravdu pestré a tohle byla jeho první tvář. Kilometry lávy z poslední erupce, pustá země ostré červenohnědé škváry kam oko dohlédne. Láva končí v gejzírech modrobílé pěny oceánského příboje. Udělali jsme si malou procházku a mysleli, že najdeme nějakou pláž, kde zkusíme vodu, ale v těch místech to nešlo. Obdivovali jsme tu krásu a zakoušeli co znamená havajské slunce. Na cestě zpátky jsme zastavili u pláže Big Bech (Velká pláž). 
Za sebe říkám, nejlepší a nejhezčí pláž, kterou jsem na Maui objevil. Opravdu velká – velmi prázdná, protože je stranou, a s vlnami tak akorát pro body-boardistu začátečníka jako stvořená. Body-board, nebo také foam-board – je malé pěnové surfovací prkno, co se na něm leží a jezdí na vlnách. Dobrá zábava. Nemám velké zkušenosti s mořem – takže jsem rychle získal respekt k metrovým vlnám. To co se říká je pravda – metr je na člověka velká vlna, podrazí nohy jako nic a pokud se boardista dostane pod ní – semele ho a protáhne po dně. Nevěřil jsem tomu, ale nakonec jsem byl rád že na dně nebyli žádné kameny. Po parádní koupačce jsme se vrátili domů. Cestou jsme měli ještě malý zážitek s nákupem kokosu a ananasu od místních pobudů. Ale na ten se nás radši zeptejte přímo.
Další den byl nakonec trochu jinak než jsme plánovali. Martina chtěla navštívit botanickou zahradu, ale vyrazili jsme příliš časně a nechtělo se nám čekat než otevřou, tak jsme neplánovaně pokračovali ve směru přímo na vrchol sopky Heleakala. Docela se to vyplatilo, protože to dopoledne bylo bez mraků nad celým ostrovem. Sopka je jedna ze dvou největších atrakcí Maui. A co na ní zažijete? Tak prvořadě dvouhodinovou cestu autem z bodu 0 metrůnad mořem (pokud bydlíte u pláže), do výšky 3.000metrů. Celé je to po krásné silnici nejdříve středozemím ostrova a pak posledních deset kilometrů serpentinami na vrchol. Celý vrchol s kráterem je již součástí Heleakala National Park, takže na vjezdu se platí 10 USD vstupné. Nahoře je parkoviště a návštěvnické centrum. Většina lidí tam jezdí na východ slunce, pobude, rozhlédne se a jede dolů. Což jsme tentokrát udělali i my. Východ slunce a výlet do kráteru bude následovat, ale až jiný den. Tentokrát jsme si jen užili majestátnost vulkánu, jeho kráteru a skok v nadmořské výšce, se kterým přišlo to, na co jsme zvyklí z hor – čerstvý, chladný vítr a ostré slunce. To o čem se tady ještě zmíním, je observatoř na vrcholu. Částečně je civilní ale většinu zařízení spravuje US Air Force a Department of Defense. Ti provozují obrovský teleskop který sleduje vše co se pohybuje v kosmu a vyrobil to člověk. A další zajímavost spojená s kráterem Haleakaly je, že tam byl testován měsíční lunochod. Na cestě dolů jsme si uvědomili, že automatická převodovka sportovně laděného Forda vážně není ideální na sjezdy dlouhých kopců, takže to odnesly brzdy. Ty se cestou dolů trochu ohřály, až začali na protest křupat. Když jsme dojeli do botanické, jen tak ze zvědavosti jsem plivnul na disk a jen to zasyčelo.
Botanická zahrada je malá, soukromá rodinná zahrada, ale moc pěkná – útulná řekl bych. Mají tam na ukázku všemožné místní tropické rostliny a květiny. Roztloukli jsme pár Makadamiových ořechů, a se studenými brzdami pokračovali na opačnou stranu ostrova do Lahainy na večerní program – Havajské Luau. Cestou nám zbylo trochu času na vykoupání. Povalovali jsme se na pláži, když se k ní připlula velká Mořská zelená želva (nevím jestli je to nějaká odnož Karet obrovských)a začala si pochutnávat na řasách v příboji. Nevypadalo, že by jí obtěžovala publicita. Měla tak kolem 1,5m a mohli jsme jí pozorovat docela zblízka.
Luau není nic jiného než hudební představení Havajských a jiných tanců. Tohle bylo spojené s tradičním jídlem – prasátkem pečeným v podzemní peci. Taková jídelně, kulturně společenská akce pro turisty. Ovšem abych to nedostal do špatné roviny. Tohle Luau v Lahaině je vyhlášené a taneční soubor odvedl dobrou práci. Moc pěkné. Hlavně pak dámská polovička souboru. Ale zase to dostávám do špatné roviny. Jenže něco takového se těžko popisuje. Prostě havajská hudba, nespočet různých krojů a tradičního oblečení a ukázky tanců všeho druhu – to vše na břehu oceánu při západu slunce v podání havajských tanečníků …. mimořádně dobrých, a tanečnic …. mimořádně pěkných.
Další den ráno jsme se šli chvilku ráchat do vln na domácí pláž v Kihei, a k polednímu jsme zamířili do Kahului na letiště – přesněji na helioport. Docela jsme si oblíbili vyhlídkové lety. Zjistili jsme že pokud si jen trochu můžeme dovolit, je to výborný způsob jak získat nadhled … a to je to, o co nám jde především. Vždycky to stojí hromadu peněz, vždycky mě to vytáčí … a … vždycky to stojí za to. Tak i tentokrát jsem se nechal přemluvit, a jeli jsme poznat další tvář Maui – tentokrát ze vzduchu. Miluju všechno co lítá a vznáší se, a tentokrát to byla nová zkušenost, protože tenhle let byl poprvé vrtulníkem. Ve vrtulníku je všechno trochu jinak než v letadle – začíná to jiným nouzovým postupem a končí úžasným pocitem svislého startu, nebo ještě lépe, když s Vámi pilot ve vzduchu trochu „zacouvá“ na runway, tak jako by vyjížděl z garáže. Nic na tom není, jen ten pocit. Vrtulník letí pomaleji, může se více přiblížit a zůstat viset ve vzduchu a točit se kolem své osy, což nám super pilot Nathan Cline všechno dopřál.
Tak a teď jedna malá ze života – a velmi, velmi smutná – … o tomhle jsem psát vážně nechtěl 😦 – ale na památku a na počest Nathana Cline! Jméno pilota Nathan jsme si zapamatovali – a mnoho dalších lidí co navštívilo Maui určitě také. Mladý kluk, mladší než já, 30 let. Zkušený pilot, vozil těžaře na ropné plošiny v Mexickém zálivu, a tahle práce byla jeho sen který si splnil. Náš let s ním byl velký zážitek, a on ho zpestřoval dobrým humorem a znalostmi. Miloval svojí práci a snažil se každému ukázat maximum. Počasí nám přálo a tak nás s vrtulníkem vzal ke svým dvěma oblíbeným vodopádům a snad i protáhl let …. prostě dělal víc než musel a dělal to víc než dobře. Když píšu naše blogy, vkládám do nic také odkazy. Stejně tak jsem hledal odkaz na společnost se kterou jsme letěli: Blue Hawaiian Helicopters … pravděpodobně nejlepší společnost která pořádá vyhlídkové lety na Havaji a narazil na zprávu která mě trochu vzala. Náš let s Nathanem byl 26. září. O Pár týdnů později 11. listopadu se asi snažil potěšit jiné „něčím extra“, a něco se nepovedlo s počasím …. Nathan havaroval. Náraz do hřebenu ostrova Molokini stál život jeho, a dalších čtyř lidí na palubě. Dva Kanaďané z Ontaria, a novomanželé z Pensylvánie pád vrtulníku nepřežili. Těžko se chápe jak se něco tak mírumilovného jako je létání s turisty na vyhlídkové lety může obrátit v prohranou válku o pět životů. Život je někdy kur…..
Co dodat. Všechny ty pěkné fotky které se nám podařilo udělat při vyhlídkovém letu kolem Maui vznikly proto, že nám Nathan ukázal Maui z oblaků. Obletěl s námi Heleakalu a umožnil nám vidět v krátkém čase ten obrovský rozdíl mezi suchou a zelenou částí ostrova. Právě ta rychlost a nadhled letu koncentruje pocit, kdy v jednom okamžiku letíte nad vyprahlou sopečnou pustinou a najednou je pod Vámi zelené moře tropického lesa protkané potoky a vodopády s bílou linkou příboje a nekonečným modrým pozadím Pacifiku.
Po letu jsme jeli přímo do Iao Valley. To je údolí sopečného původu kousek od Kahului. Směrem na sever se otevírá, a také zachytává spoustu vody, a je celé zarostlé deštným lesem. Je tam státní park a pro místní má historický význam. Běžný turista se tam jede podívat na špičatou horu které se říká „jehla“. Žádný další plán jsme tam neměli, ale nakonec jsme se nechali zlákat, a z vyhlídky na „jehlu“ pokračovali po vyšlapané pěšině dál do údolí. Nevěděli jsme kam cesta vede, ale lidé co se po ní vraceli nám řekli, že pokud budeme pokračovat dojdeme na vrchol kopce uprostřed údolí a budeme mít 360° rozhled. Ten výhled až tak úžasný nebyl, ale pro nás se ta procházka stala zajímavá jinak. Byla to botanická exkurze po tropických plodinách. Banánovníky, guáva, tropické ořechy všechno na stromech v přirozeném prostředí. Vrcholem bylo když Martina poznala kávovník a já si nasbíral pod stromem čerstvě spadlá avokáda. Tak jsme se smáli že procházka se změnila v nákup a jeli domů pražit kávu.
Vždycky jsem se chtěl do pražírny kávy podívat. Jak jsem viděl ty zralé kávové boby (že jsou zralé jsem se odhadoval podle toho co znám z TV). Natrhal jsem jich plnou kapsu a začal uvažovat jestli by se mi mohlo vůbec podařit kávu nějak podomácku upražit. Podíval jsem se na internet jak se káva praží a pustil se do toho. Z bobulí se vyloupu z první dužnaté slupky kávová zrnka v tom tvaru jak je znáte – jen jsou zelená, slizká a na ocucání sladká. Pak jsem je dal na dvě hodiny do trouby na necelých 200 stupňů. Občas jsem je promíchal a zjistil že pomalu hnědnou ale stále to nevypadá jako káva tak jak jí znám. Nakonec jsem je trochu opekl asi na 230° a vytáhl úplně černé. Nejdřív jsem si myslel, že jsem všechno spálil, a stejně to nevypadalo jako typická zrnka. Nevšiml jsem si, že káva má ještě jednu tenkou slupku, která se jednoduše spálila, ale pomohla ochránit voňavá zrnka uvnitř. V apartmánu nebyl žádný mlýnek a koneckonců ho nemáme ani doma. Přirozeně jsem přemýšlel jak svojí domácí kávu ochutnat. Nakonec jsem jí dovezl do Calgary, a propašoval do obchodu. Každý supermarket prodává zrnkovou kávu a u regálu jsou dobré mlýnky. Tak jsem si svůj pytlíček pokoutně namlel a zase propašoval z obchodu domů … nevím jak bych vysvětloval kdyby si někdo z personálu všiml že nesu ven tři lžíce kafe. Nakonec jsem si doma připravil, a s chutí vypil moje vlastnoručně natrhané a upražené kafe – a chutnalo dobře.
A teď jedna historka co bych jí nazval o „O námořníku a mořské panně“. Maui obklopené tropickým mořem nabízí spoustu možností ke šnorchlování. Náš další den byl naplánován celodenní výlet na lodi. Dalo by se říct eko-tour pořádaná společností Pacific Whale Founadtion. Tahle společnost zvolila takovou inteligentní cestu jak pomocí pořádání ekologicky organizovaných výletů vydělávat peníze, které pak směřují na ochranu oceánského ekosystému. Dobře zorganizovaná plavba. Předně bych měl říct, že ani jeden z nás nikdy předtím nešnorchloval. Takže začít někde na mělčině u pláže je jiné , než když skočíte do hluboké vody u korálového útesu – ta představa mě trochu děsila. Nejsem zrozený pro pobyt ve vodě, plavu rád, ale s pocitem, že je poblíž čeho se chytit. Na druhou stranu rád se plavím na lodi. Několikrát už jsme malou loď na otevřeném moři zkusili a vždycky to byli perné chvilky. Houpe to dost, a chvilku trvá než se žaludek usadí. Naše loď byl dvoupalubní motorový katamaran asi pro sto lidí – takže žádna pramička. Jenže vlny jsou tam vysoké. Martina plave dobře, ve vodě je jako ryba. Ona se na moře těšila. Brzy ráno jsme se v přístavu nalodili a vypluli. První nám všem posádka rozdala masky, šnorchly a ploutve. Výlet byl včetně jídla, takže připravili snídani a loď mezitím uháněla plnou rychlostí směrem k zatopenému sopečnému kráteru Molokini. 
Jedna jeho strana vystupuje z moře jako pravidelný půlměsíc. Nad vodu je to ptačí rezervace a pod hladinou skrývá tropický korálový útes. Je to velmi populární místo, kam několik společností pořádá šnorchlovací plavby. Poránu byla nálada na palubě velmi pozitivní, klidné moře, loď plula rychle, takže nehoupala, čerstvá bríza a dobrá snídaně. Všichni se usmívali, povídali si a koukali na okolní ostrovy. I nám snídaně chutnala. Asi po hodině jsme dorazili k Molokini a začal proces ukotvení lodě, školení o bezpečnosti, jak ochránit útes, a pro začátečníky, jak šnorchlovat. Zkušení začali ze zadní rampy pomalu skákat do vody. Jak se loď zastavila, začala se pěkně houpat. Nasadili jsme vybavení a šli na to. Voda měla kolem 20°. Chvilku jsem se osměloval, a pak do ní skočil a strčil hlavu pod vodu. Barevnost tropického moře je úžasná. Spousta rybiček a další havěti na útesu. Bylo trochu náročnější se soustředit na to jak dýchat šnorchlem a zároveň si užívat tu krásu. Tak jsem se přistihl , že buď dýchám, nebo se dívám. Trochu jsem se plácal. Martina mezitím plavala, potápěla se a fotila. Nechápal jsem jak to dělá. Na šnorchlování byla celá hodina, ale já toho měl po silnější půlhodině dost a plaval zpátky na loď. Vyškrábal jsem se na palubu a zjistil, že se pořádně motám. Martina lezla z moře poslední a vysmátá. Chvilku trvalo , než jsme se zase rozjeli. To pro mě byli krušné chvilky, protože loď se jen houpala nahoru a dolů. Na palubě začínal být vidět úpadek aktivity. Lidé si posedali a mluvili méně. Myslím, že to byl okamžik, kdy by jich spousta souhlasila s návratem …. pokud by jim ho někdo nabídl. Ale zaplatili jsme si, a tak se pokračovalo – další dvě hodiny plavby na otevřeném moři k ostrovu Lanai. Trochu jsem se posbíral, a jak jsme se rozjeli, udělal jsem si exkurzi po lodi. Na zadní palubě rozpálili gril a začali péct hromadu masa k obědu. Část posádky na přídi měla výklad k mořskému životu. Pak jsem se vyšplhal na horní palubu a našel tam asi největší oběť toho dne. Paní seděla s mokrým ručníkem přes obličej, s kyblíčkem na prsou a škvařila se na slunci. Doteď nechápu proč jí neposlali sednou dolů do stínu. Vypadala , že nedožila ani snídaně a nebyla schopná sejít schody dolů. Trochu demoralizující obrázek pro ostatní. Posádka se o každého komu se udělalo špatně snažila postarat a začínali mít co dělat. Chvilku před dojezdem na Lanai připravili bufet a šlo se obědvat. Celkem to vypadalo, že vítr povzbudil chuť k jídlu. Také jsme se najedli, a už se parkovalo na druhé zastávce. Marťe cestou trochu mizel úsměv z tváře. Najedla se, a než jsem se navlékl do vybavení tak na chvilku zmizela. Došlo na ní, na potápku a šla „odevzdat oběd rybám“. Vrátila se jakoby nic a šla do vody. Jak se loď zase rozhoupala a s ní i můj oběd, musel jsem se přemlouvat dvakrát do ní skočit, ale nakonec jsem zůstal celou hodinu. Pod vodu je opravdu na co se dívat. Když jsme se vrátili na loď, musel jsem si zase sednout a počkat až se rozjedeme. V tu dobu už byla většina suchozemců na lodi ve fázi pokročilé devastace. Hovor utichl, mnoho čel bylo opřených o desky stolů, z laviček a lavic na palubách se stali lehátka. Nikdo se nesmál. Paní s kyblíčkem hrála všemi barvami bledé a zelené. Kapitán to vylepšil hlášením, že se vyráží k domovu, ale protože se zvedl odpolední vítr, bude to houpat. Posádka otevřela bar – všechno v ceně, nikdo se neutopil, může se začít pít. U baru se vytvořila fronta … asi 4 lidí. Marťa definitivně zbledla, a stabilizovala se ne lavici bez pohybu – to je tak, když vytáhnete mořskou pannu z vln na palubu. Mě naopak čerstvý vítr udělal dobře a začal jsem se courat po lodi a bavit se tou zkázou. Kapitán měl pravdu, houpalo to. Bez přehánění příď se zvedala a propadala na vlnách o dobré dva metry. Nakonec jsem si došel pro pivo a začal si to užívat. Podávali místní, na Maui vařené. Silné a výborné Big Swell IPA – po druhé plechovce se můj pohyb začal víc a víc přizpůsobovat rytmu vlnění. V ten okamžik nás překvapilo hejno delfínů. To trochu vzpružilo náladu všech na palubě. Pohled na delfíny jak podplouvají pod lodí v plné rychlosti je nepopsatelný. 
Pak už nám zbývalo asi 30 minut do přístavu. Lidé se pomalu posbírali a připravili na vylodění. Myslím, že pro všechny to byl zážitek, ale měli toho dost. Překvapivě jsem se na molo vykolébal celkem bez následků. Martině chutnala až snídaně druhý den ráno. A pak kdo je tu námořník ! Každopádně to byl den nabitý zážitky a ukázal nám další dvě tváře Maui z vody a pod vodou.
Moc času na regeneraci jsme neměli. Další den jsme museli vstávat hodně časně ráno. Plánovali jsme náš druhý výlet na sopku. Jak už jsem řekl, na Heleakalu se jezdí ze dvou důvodů. Většina lidí se jede podívat na východ slunce, a někteří se navíc vypraví na výlet po kráteru. Vidět východ slunce znamená stát na vrcholu sopky v 6 hodin ráno. Parkoviště na vrcholu je asi pro padesát aut, což není moc a poptávka je veliká. Kdo to nestihne, musí se spokojit s velkým parkovištěm níže. Chtěli jsme nahoru, tak jsme vstávali v půl třetí ráno. Pak řídili dvě hodiny na vrchol a zjistili že jsme zaparkovali na jednom z posledních míst. Východy slunce jsou populární atrakce na mnoha místech světa se specifickým výhledem. Kdo nevidět východ slunce na horách, musí být pro něj ten nad Haleakalou zážitek. Vrchol Heleakaly je ideální místo. Tři kilometry nad mořem, žádná města v okolí, čistý vzduch, absolutně nic co by bránilo výhledu a všechny mraky plují níže. Těsně před východem stojí na vrcholu dav lidí, všichni jsou potichu a slyšíte jen cvakání spouští fotoaparátů. Popisování je zbytečné – tady jsou fotky. Zajímavější byl zbytek dne, kdy jsme prošli přes celé sopečné údolí plné kráterů. Je to součást Národního parku. Kdo chce, může zůstat i několik dnů a přespat v jednom z malých kempů, nebo chatě. My jsme měli čas jen na jednodenní túru, asi 22 kilometrový přechod. Mě se tenhle výlet moc zamlouval. Poprvé jsem byl na sopce. Údolí je rozlehlé formované léty „soptění“. Na jeho dně je hromada kuželů jednotlivých malých a větších kráterů. Při pohledu z koruny vidíte na jedné straně modré moře, zelený les a pak se otočíte a podíváte se na tu pustinu v kráteru. Je to kontrast. Co mě překvapilo bylo množství barev. Všechny ty oxidy, soli a vyvřeliny jsou pěkně barevné od okrové a žluté přes sytě červenou a oranžovou až po všechny odstíny hnědé a černé. Do kráteru nechodí moc lidí. Když jsme do něj hned po východu slunce sešli, byli jsme tam na chvíli sami. Magické, tiché a mystické řekl bych. Jen vítr a prach. Nepotřeboval jsem ani velkou představivost na to, abych si říkal že stojím na měsíci. Přestože, je to tam velmi suché, pár rostlin v kráteru přežívá. 
Zmíním se jen o té nejdůležitější, která se jmenuje Haleakala Silversvord (Strříbrný meč, nebo mečík). Rostlina která na celé planetě roste jen v kráteru Haleakaly. Podle toho jak správci parku zdůrazňovali jaká je vzácná a chráněná, jsem měl pocit, že pokud zakopnu, a omylem jí zkřivím jeden mečovitý lístek, budu na místě bez varování odstřelen. Je to opravdu zvláštní velká rostlina, a dobře se vyjímá na svazích majestátního údolí. Místy tvoří v lávové pustině malé kolonie, nebo zahrádky a to jsem si pak říkal, že by se dobře vyjímala na Marsu – prostě sci-fi, pusté planety a měsíce mi nějak nešli z hlavy. Celé by to mohl být docela klidný výlet, pokud by se nám do něj nepřipletla historka s panem „Panpalinim“. On se tedy Panpalini nejmenoval, my jsme mu tak jenom začali říkat podle toho jak vypadal. Ale abych to vzal popořádku. Trasa co jsme si naplánovali nebyl okruh. Auto jsme zaparkovali na vrcholu, s tím, že sejdeme 
dolů do údolí, přejdeme ho a nakonec nás pěšina vrátí na druhé straně zpátky k silnici. Tam někoho stopneme, aby nás vyvezl zpátky nahoru k autu. To nebyl náš nápad, tak to doporučuje udělat správa parku. Cestou kráterem jsme si všimli zvláštního chlapíka s velkým slamákem na hlavě v červené mikině. Malý mužíček – můžete ho vidět na našich fotkách, jak s dvěmi foťáky na krku pobíhá zprava do leva a dělá spousty fotek. Asiat, asi Japonec, nic překvapivého. Když už jsme byli na dně údolí a obdivovali kužely kráterů, tak nás doběhl s mapkou v ruce, že se ztratil a nechápe kde je. Anglicky uměl tak tak, ale vysvětlili jsme mu kde je, a že mu na návštěvnickém centru nakreslili okruh, který ho svedl dolů do údolí, tam měl obejít pár kráterů a stejnou cestou se vrátit zpět. Jemu se to ale nelíbilo, protože cesta dolů bylo 500 výškových metrů, strmých, samý písek a prach. A že se mu po tom špatně jde, a že má špatné koleno, a jak prý jdeme my. Tak jsme mu v dobrém úmyslu popsali naší trasu vedoucí většinou z kopce, jen s nutností na konci něco stopnout. Zalíbilo se mu to, a prý jestli nám nebude vadit, že se k nám přidá – nebo spíš že nás bude následovat, aby zase nezabloudil. Říkali jsem si co už. Má špatné koleno, vypadal, že je mu tak přes padesát, asi to pro něj bude lepší ….. jenže, asiat – oni trochu matou tělem. Nakonec to bylo ještě pořádných pár kilometrů a cesta vůbec nešla jenom z kopce, ale její poslední pasáž byl přechod strmého úbočí aby se člověk dostal z údolí ven, docela slušný výšlap. Už jsme měli něco v nohách, celý den na sluníčku. Pan Pampalini se k nám definitivně přidružil, a bylo vidět, že toho začíná mít dost. Když začal trochu klopýtat, udělali jsme si pár zastávek, kdy nám donekonečna děkoval, že jsme ho vzali sebou, že by to po tom písku nevyšel, a já se začal modlit aby to s námi vyšel alespoň po pěšině. No a pak to z něj vypadlo. Náš pan Pampalini se vlastně jmenuje pan Koza (tedy spíš 山羊 ), je Číňan a je mu 72 let. Málem mě šlehlo, když jsem pochopil, že při té zátěži by mohlo šlehnout s ním. Alespoň bylo jasné, proč mu to tak neběhá. Potřebovali jsme zrychlit, den ubýval, ale nedalo se nic dělat, a tak jsme se zastávkami po200 metrech došli poslední kilometr k silnici. Pan Koza byl šťastný a vděčný, že jsme u silnice a začal se ptát co máme za plán, jak se dostat nahoru k autům. Jestli tam jako půjdeme, a jak je to daleko. Tak mi došlo, že jazyková bariéra způsobila, že odkýval co jsme mu předtím řekli, ale nepochopil, že se musí stopovat. 
Takže místo dvou, co potřebovali svézt jsme byli najednou tři – totálně zpocení, špinaví a zaprášení od hlavy k patě (o tom jsme se nezmínil, ale sopečný prach pokryje všechno a dostane se všude). Navíc naše národnostní složení – na první pohled velmi sourodá a důvěryhodně vypadající skupinka stopařů. Večer na krku, a další taktická chyba, navečer jezdilo spoust aut dolů, ale skoro žádné nahoru. No nikdo nezastavil. Když už jsme se smířili s tím, že máme před sebou dalších13 km po asfaltu ve tmě, stal se zázrak a zastavil nám Ford Mustang s mladým párem. Někteří lidé jsou opravdu pohodáři. Mustang je bourák, vpředu spousta místa, ale vzadu sedačka tak pro dvě pětileté děti. Každopádně neváhali, počkali, až jsme se vzadu všichni tři poskládali, a pak se celou cestu smáli jak jsme se potkali. My jsme se zase smáli, když nám řekli, že jsou z Calgary. Nevěděli jsme jak jim poděkovat. A to byl šťastný konec toho dne v oblacích. Viděli jsme, přežili jsme, a všichni jsme se dostali zpátky k autům a mohli se jet vyspat na další den.
Další den byl jsme měli naplánovaný výlet na Hanu. Hana je malé město ve východním cípu ostrova. Jede se tam po severní pobřežní silnici. Samotným cílem cesty na Hanu je právě jízda po klikaté cestě zaříznuté do pobřežních skalisek a různé zastávky na cestě. Je známá také jako „Road to Hana“. Silnice samotná je dnes již pěkná asfaltka vedoucí z Kahului nejdříve zemědělskou částí ostrova a později deštným lesem. Proslavila se svojí klikatostí – na 40 mílích je cca 600 zatáček, kolem 60 mostů a nespočet úzkých pasáží, kde se protáhne jen jedno auto. Pokud by jí měl člověk jen pro sebe, bylo by to hodně točení volantem. Pokud se k tomu přidají auta ostatních turistů, a několik desítek většinou podrážděných místních, kteří potřebují jezdit za denními povinnostmi, vzniká z řízení zajímavý, a leckdy napínavý zážitek. Cesta autem mezi Hanou a Kahului je jen 109km, ale přesto se tamním lidem vyplatí použít k cestě do hlavního města letecký spoj. Ty zatáčky jsou vážně nekonečné. Většinu jich odřídila Martina. Na cestě zpátky jsme měli jedno blízké skoro dokonané setkání s místní dodávkou. Naštěstí se obě auta zastavila asi 10 cm od sebe, a ta dodávka tedy asi 5 cm od skály – místní trochu hodně spěchal za deště a jen naštěstí to nedopadlo špatně. Cestou na Hanu je mnoho doporučených zastávek. Tou první byla pláž Ho’okipa . Jedno z nejpopulárnějších míst pro surfaře a windsurfaře na světě. Pláž známá pro dlouhé a vysoké vlny – až 10 metrové v zimních měsících. Dál jsou cestou krátké procházky tropickými zahradami, bambusovými lesíky, různá vyhlídkové místa, ale hlavně vodopády. 
Abych trochu popsal atmosféru: tropický ostrov, deštný les, liány, bambus a vlhko, teplo a sluníčko – celou cestu jedete v plavkách s ručníkem na sedadle a při přejezdu mostu koukáte jestli je v údolí potok nebo říčka. V tom případě tam může být vodopád. Takový tropický ráj. Některé vodopády jsou označené v mapě, jiné ne, a každý má možnost si nějaký najít. U prvního jsme moc času nestrávili, nebyl nic moc. Pak jsme se zastavili na malou procházku. Na dalším místě jsme našli vodopád, kde se koupalo docela dost lidí. Pak jsme si všimli skoro zarostlé pěšinky vzhůru a zkusili po ní jít dál. Ocitli jsme se nad vodopádem a skákali říčkou po kamenech chvilku proti proudu. A k našemu překvapení jsme našli druhý daleko větší vodopád s jezírkem, který jsme měli celý pro sebe. Koupali jsme se a slunili a zjistili, že pod kameny u břehů žije spousta raků, takže voda musí být hodně čistá. Měli jsme štěstí na počasí. Jak jsem říkal na té straně ostrova hodně prší, takže slunečný den nám přišel vhod. Když jsme se osvěžili, jeli jsme dál. Po pár zastávkách na čumendu z pobřežních útesů jsme zajeli do malé pobřežní osady Keanae. 
Tam se staví kvůli výhledu na mořský příboj , který se tam rozbíjí o skaliska s kulisou kokosových palem. Na suchém jihu moc palem není zato na severu jsou všude a tak se konečně naskytla možnost si sebrat čerstvě spadlý kokosový ořech a zahrát si na Robinsona a pokusit se holýma rukama dostat dovnitř. Jak to dopadlo se můžete podívat na krátké VIDEO TADY. O to větší byla sranda, když Martina, úplnou náhodou, o 100metrů dál než jsem se lopotil s kokosem, našla starou, ale funkční mačetu, perfektní pro tyhle účely. No trochu pozdě. Každopádně tu mačetu jsme pak sebou vezli jako otvírák na kokosy. Další den jsme jí zase dali zpět tam kde jsme jí našli a udělali z ní malou putovní geo-kešku (geocaching) – prostě schovaný poklad. Tušili jsme, že po nás pojedou na Maui Petra a Petr, které jsem potkali na Lake o’Hara v Rockies. Takže od nás dostali popis kde mačeta je, a představte si, jeli, mačetu našli – snad použili a zase jí vrátili na původní místo. Tímto jsme založili tradici, a kdokoli pojede na Maui, a bude mít cestu na Hanu má šanci mačetu najít a použít! Pak jsme pokračovali, a udělali ještě jednu zastávku na koupání u dalšího vodopádu, zastávku na černé pláži s mořskou jeskyní a zastávku na další pláži …. no prostě spoustu zastávek. Když to píšu, tak nemůžu uvěřit kolik zastávek jsme za ten den stihli. A to jsme dojeli jen do Hany. Trochu jsme se připravili na to že večer 
se domů nevrátíme, a protože na další den toho bylo ještě hodně našli jsme si místo v jednom zálivu, položili sedadla a pro ten den to „zalomili“. Strašná noc. Už jsme zase odvykli spát v osobáku, a navíc v noci začalo pršet. Parkovali jsme pod nějakým tropickým ořešákem, takže na auto padala kanonáda. Nad ránem jsem to nevydržel a musel přeparkovat.
Další den jsme se probudili do tropického slejváku. Naštěstí to netrvalo dlouho. V Haně jsme zašli do zdejšího General Storu pro něco na snídani a na jedinou benzínku pro kafe a pokračovali ještě dál na východ ostrova – teda on tam pak za zatáčkou končil a zase se stočil zpátky na západ – každá pevnina musí někde končit. Naším cílem toho dne byla pobřežní část Národního parku Heleakala. Musím říct že tahle odlehlá část ostrova je snad ta nejromantičtější, a nejhezčí. Les je tam opravdu tropický samá liána a vlhko. Cestou jsme udělali pár zastávek a pak přijeli k návštěvnickému centru v Kipahulu. 
Odtamtud se vychází na krátký výlet k vodopádu Waimoku, a také je tam vodní kaskáda, které se romanticky říká Seven secret pools – Sedm tajných jezírek. Je to údolí s říčkou která padá malými vodopády z jezírka do jezírka a je možné se v nich koupat a lézt po kamenech od jednoho k druhému. Protože v přestávkách mezi tropickými deštíky pálilo, šli jsme se nejdříve do jednoho vykoupat. Pak jsme vyrazili k vodopádu Waimoku. Cesta k němu vede přes tropický les. Dvě místa která mi uvízla. Obrovský pohádkový Banyánový strom. Takový strom , co jednou korunou přikryje celou vesnici, a pak cesta opravdovým vzrostlým bambusovým lesem. Na vodopádu Waimoku není nic tak úžasného – je jen vysoký. Padá z výšky cca120 metrů– a proto se ani nedoporučuje pod něj lézt, kdyby sebou strhl kamen. Každopádně je na něj od spodu pěkný pohled. Pak jsme se vrátili zpátky k jezírkům a dopřáli si další koupání. Zbytek dne jsme si užívali procházkou po pobřeží, které je v tom místě krásně vyvýšené, trochu foukalo, takže 
vlny dělaly hezký příboj. Nakonec se nám povedlo parádně zmoknout ale vlastně to ani nevadilo, člověk je stejně pořád v plavkách a déšť je teplý. Protože jsme věděli co nás čeká cestou zpátky, vypravili jsme se včas domů, abychom klikatou Hana Highway stihli ještě za světla. K večeru se docela hustě rozpršelo. Nakonec jsme pozdě večer v pořádku dojeli z našeho dvoudenního výletu zpátky do Kihei.
Každé prázdniny jednou končí. Uteklo to. Ale pořád byl před námi celý den. Ráno jsme se zabalili. Poklidili apartmán, který jsme si nějak nestihli ani pořádně užít, hodili kufry do auta a vyrazili do přístavu v Lahaině, kde začínala tour na ponorku. Nejsme potápěči, takže možnost zažít ponor byť do hloubky 45 metrůjsem si nechtěl nechat ujít. Tenhle zážitek nabízí společnost Atlantis Submarines se svojí flotilou malých turistických, ovšem reálných ponorek. Nejdříve nás odvezli lodí kousek od přístavu na otevřené moře, tak jsme si přešli na ponorku. Po bezpečnostním školení se za námi zavřeli poklopy, zabublalo to a šli jsme pod vodu. Hodinu jme brousili dno s výhledem na rybičky, zrezlou kotvu, i vrak německé obchodní lodi. Už těch hloupých padesát metrů pod vodou je jiný svět o kterém opravdu nemáme my suchozemci moc tušení že existuje. Navíc člověka překvapí takové ty maličkosti, které znají potápěči, jako je změna barevného spektra. Tak jsem se nestačil divit jak moje ostře oranžové tričko najednou zhnědlo. Ještě se mi líbilo, jak nám kapitán dopřál rychlé vynoření, kdy nastoupal asi deset metrů pod hladinu a pak otevřel naplno ventily a nechal ponorku tak trochu vyskočit nad hladinu. Tím jsem si odškrtl asi první a poslední životní ponor v ponorce. Po návratu do přístavu jsme se ještě chvíli prošli po Lahaině, podívali se do několika z mnoha galerií a pokračovali po pobřeží najít pláž , na které bychom si užili zbytek dne. Nakonec jsme se dojeli do Kapalui, a našli malou ale velmi pěknou pláž přímo u hotelu Sheraton. Celá tahle oblast je plná 5 hvězdičkových hotelů a resortů, všechno je tam upravené a načančané. Odsud asi také pochází většina fotek z katalogů. Koupali jsme se, a šnorchlovali přímo u pláže. Prošli jsme se po břehu a užili poslední pohled na příboj a želvy. Nakonec dne nás čekala zkušenost co to znamená „romantická svatba“ na Havajské pláži. Pořád se najde dost párů, které si přejí udělat svatbu naboso na pláži. Svatby na Havaji se pořádají před západem slunce a oddávající je jakýsi místní, který vede krátký obřad a na jeho konci to novomanželům odtroubí na mušli. Na tom není nic špatně, pokud se na poměrně malou pláž, ze které se ještě ani neodstěhovali všichni plavci nesejdou naráz čtyři svatební skupiny. Docela jsem se smáli, když jsme si představili svatební fotku v pozadí se zapadajícím sluncem nad oceánem a osmahlým staříkem jak stojí po kolena ve vlnách a v rohu hlavu se šnorchlem vykukující z vody. Moc romantické nám to v tu chvíli nepřipadalo. Ale jinak hodně štěstí novomanželům.
No a byl čas se rozloučit s Maui. Zastavili jsme se na jídlo, užili poslední západ slunce a zamířili na letiště vrátit auto a počkat na letadlo do Phoenixu a pak domů do Calgary. Neuvěřitelné, co se dá stihnou na jednom, malém ostrově za 7dnů. Aloha.
No a jako vždy FOTKY NAJDETE TADY.
Tak to po roce přišlo zase, a tentokrát velmi kulaté. Calgarské Stampede oslavilo 100 let. Pro ty co by náhodou nevěděli o co jde , tak Calgary Stampede and Exhibition je největší rodeo festival spojený se zemědělským veletrhem a dalšími společensko zábavnými akcemi. Trvá 10 dnů v červenci a většinou se na něj sjede do města okolo milionu návštěvníků. Kdo by se chtěl dozvědět více, ZDE JE ODKAZ na starší blog, ve kterém jsem se docela rozepsal o čem to je. Pro nás to byl již třetí ročník. Protože se toho na téhle akci zase tak moc nemění, neprožíváme to už jako na poprvé. Na Stampede rádi zajdeme, protože se vždycky najde něco nového, na co se dá podívat, máme rádi zvířátka a nikdy si nenecháme ujít galerii westernového umění. Stampede vždy přichází spolu s návaly prvních veder, a k tomu připočteno neuvěřitelné množství lidí = nedýchatelná atmosféra. Dost lidí překvapilo, že se tam Martina vypravila i se svým břichem a nemohli uvěřit že je jen 3 týdny do termínu. Každopádně jsme vydrželi skoro celý den, podívali se na mistrovství světa v kování koní, mrkli na zvířátka, na obrazy, poslechli trochu country muziky a utekli domů.
Poslední události 
